Už jsem skoro zapomněla...

28. srpna 2015 v 22:26 | K. |  Život jedné modrovlasé
Už jsem skoro zapomněla...jaké to je chtít zemřít.
Ale už si vzpomínám...tak dobře..

Wilhelm Von Humboldt jednou řekl... : "Jsou to vztahy mezi lidmi, jež dávají životu cenu."
Zdá se to jako tak naivní citát... když jsem byla na brigádě, jednéz lektorek jsem se zeptala (při její fylozofické chvíli) ..jaký je podle ní smysl života. A řekla mi...věci v podstatě totožné s tímto citátem.
A já tomu začala věřit.
Vlastně mám...tedy měla jsem i člověka...ke komu sem cítila něco co ještě nikdy ne. Myslím tím nepopsatelný a nekončící cit, neuvěřitelnou důveru...zkráceně lásku.
A pak jsem to posrala.
Respektive...
Udělala jsem nevědomky špatnou věc...tak špatnou.
A máspřízněná duše mě teď nenávidí.

Já nechci předhazovat, že před nedávnem udělala skoro stejnou věc, nechci ani říkat kolikrát mi tím co řekla ublížila neo ukřivdila...
Ona jako osoba si to stejně neuvědomuje...
Dobře, dobře...ale kdyby se snažila pochopit, co se stalo.

Z "lásky" ke mně se stal odpor a nenávist. Nikdy mě nechce vidět, nikdy se mě už nechce dotknout, nechce o mně slyšet.
A to je to proč při psaní tohoto stupidního článku znova brečím.
Posrala jsem to a ona má největší právo být naštvaná...ale ne v takové míře..ne tak...

Kdybych za každé nazvání mě děvkou, courou, štětkou nebo píčou dostala 10korun... radši nebudu počítat kolik by to bylo peněz.

...mezi láskou a nenávistí je tenká hranice...ale pokud začneš nenávidět hned a nesnažíš se najít důvody proč zůstat, nikdy to nebyla láska.

...mezi životem a smrtí je taktéž tenká hranice...

nechci ji ztratit, protože když ztratím ji...ztratím vše.
když doopravdy odejde, vyrve ze mě duši...která už teď pomalu vyprchává.
Jenže to je jí jedno.
Ale mě to tak mrzí...
tak moc se jí chci omluvit, chci to vše změnit.
smazat tu zasranou střebu a nikam nejezdit.
Proč mě nepřemohl strach?
Proč vyhraje vždy když ji chci políbit...ale když mám jet na stupidní akci tak vyhraji já?

Nevěří mi už ani slovo...
Jsou jí jedno dobré věci co se staly... je jí jedno vše... je posedlá tím že mě nenávidí.
To je podle mně špatně.
Ale..nic s tím neudělám...kéž bych mohla.
Jak já byla šťastná když se vše zdálo po dlouhé době v pohodě...když jsem si stěžovala že má tvrdou postel...

A teď?

Budu jen další, před kterou se schovává, protože ji nenávidí a nechce aby se s ní můj pohled setkal.
Další kdo ji miluje, potřebuje ji...a ona ho nenávidí...tak moc.


Vůbec jsem nenapsala to co jsem napsat chtěla...
Ani vlastně nevím co jsem napsat chtěla...
Topím se v slzách...možná budu i ve vaně.

je úplněk. Zapálím svíčky, zapálím přání...

"Jsou v životě chvíle, kdy je nesmírně důležité věřit v něco většího, než jste vy sami." -Zig Ziglar

"Kéž se brzy i můj popel proletí...hned potom co se voda smísí s mojí krví...
Nebo se proletím já...vždy jsem přemýšlela jaké to asi je...padat z 5. patra. Ale třeba budu vyjímka...a budu uměl lítat...vždy jsem si přála umět létat. " -Blue Crow
 

Samota

17. srpna 2015 v 13:21 | K. |  Náhodná seskupení slov
//13.7.2015


Hleď
to prázdno
obklopuje tebe
hleď
je to zvláštní
to něco
něco
samota
tak hluboká
prázdná
hleď
do dáli
tam v dáli
daleko
tak daleko
něco je
jen stín
nic
nebylo to nic
samota
odznova
prázdná
hleď

večer, 15.srpna 2015

15. srpna 2015 v 22:34 | K. |  Život jedné modrovlasé
Dvě štěňátka schoulená někde v rohu mojí postele.
Já bosa, na ledovém balkónu. Nohy studené, mokré...prší. Sleduji blesky a od úst mi jde kouř.
Neberte to špatně...já nekouřím...ne často.
Přemítám zda ztrácím milovanou osobu.
Uklidňuji se...je lepší si zapálit než testovat ostrost nožů. Jizev mám už dostatek.
Klesla jsem hlukobo, ale to už vím.
Dnes jsem si nevzala prášek...já hloupá.
Nevím co je dobře a co ne, nevyznám se sama v sobě.
Jen stojím a čekám...až zahřmí.
Hřmí. Poslouchám hromy a pozoruju blesky. Stékají po mně kapky deště, už necítím nohy.
Nechci umřít, jen zapomenout.
Jsem sama, prázdná, psychicky osamělá.
Dělám mokré stopy po bytě...mamka mě zabije.
Moc mladá na to, být smutná.
Píšu článek...o ničem...jako vždy...tak zbytečné.
 


Povím vám pohádku...

14. srpna 2015 v 0:59 | K. |  Život jedné modrovlasé
Byla nebyla dvě království. Kráslovství modré tak, jako noční obloha a království černé tak, jako ta nejčernější tma. Obě království byla krásná, velkolepá. V každém přebývala jedna princezna. Princezna modrého království se snažila o království nedobytné, nedosažitelné...otevřeno je málokomu. Nikomu. O království oplývající krásou..i když uvnitř neustále měla tolik tmavých chodeb, děsivých místností, zamčených dveří... Princezna černého království na tom bylo podobně. Ale kolem jejího království přebývalo (narozdíl od modrého království) spousta lidí. V okolí...avšak ne uvnitř království samotného. Nikdo o vnitřku černého království moc nevěděl. Stalo se zde spoustu bojů, válek, kdy prineczna černého království ale vyhrávala. U modrého království to bylo stejně. Avšak princezna modrého království byla vždy slabší.
Mezi všemi královstvími v zemi, poletovali černí holubi. Roznášeli dopisy...jednou jeden holub zabloudil. Jeho špatná cesta způsobila kontakt mezi princeznami z modrého a černého království. Ach...nikdy nebyla modrá princezna popletenému holubovi tak vděčná. Byly to časy, kdy se proti modrému království většina ostatních spykla. Princezna byla zavřená v jedné z temných místností, nedokázala se dostat ven...království pomalu hořelo, měnilo se v popel. Černé království tak uplně nevědělo co je modré království vlastně zač...s tak posílaly holuby dál. Království měla navzájem dveře otevřené. Jenda princezna pro druhou...časem. Modrá princezna měla neustále strach, ale milovala být s princeznou černého království. Princezna z černého království na tom byla podobně, ale vlastně jinak. Ráda bych to vysvětlila, ale modrá princezna se toho nikdy moc nedozvěděla. Ona měla vždy pocit, že jí druhá princezna nevěří...chápala to, ale mrzelo jí to.
Modrá princezna byla chvílemi poblázněná, otevřela komnatu plnou kouzelného prachu...kolem jejího království bylo občas spousta lidí a ona se smála...nevěděla proč. Ale byla to chyba.
Postupem času se modrá princezna dozvídala spousty věcí, co dělá špatně...dozvídala se je tak pozdě...tak pomalu couvala do tmavého pokoje, když království začínalo znova hořet.
Princezna černého království oheň několikrát uhasila...několikrát jej založila, ale znova uhasila.
Princezna černého království dostávala modrou princeznu z tajemé komnaty a snažila se dostat do místnosti s velkou modrou postelí s nebesy. Do královké ložnice. Tam však modrá princezna nechtěla. Měla strach, pomalu couvala. Nechtěla tím ublížit...naopak. Nikdy v královské ložnici nebyla...co když je tam vše špatně?
Avšak do ložnice černého království si též netroufala...i když ji princezna mnohokrát zvala.
Pokazila to, království hoří.
Modrá princezna promrhala všechny šance na záchranu, spásu, lásku...
Modrá princezna je sama, v tmavé místnosti...zatím co její královsctví hoří.


.
A co když je celý příběh je metafora?

Tak takový je konec?

13. srpna 2015 v 14:18 | K. |  Náhodná seskupení slov
Stojíš tam
já stojím zde
tak daleko
daleko
nenávist
protože chtíč
strach
nevěříš
mi
je to smutné
nemyslíš?
Považuješ mě za někoho,
kým nejsem.
smutek
omlouvám se
za sebe
za tebe
zlost
jed v krvi
jed
smrt v očích
nenávist
promiň
prázdné omluvy
naivní naděje
...
tak takový je konec?












| psáno před deseti minutama nijak neupravené. Prosím o schovívavost.

Déšť

28. července 2015 v 22:37 | K. |  Náhodná seskupení slov
Déšť.
To jsou slzy.
Těžké, odlehčující.
Když prší, vydím mé slzy.
Tak těžké...

Je to v tom, že se mi chce brečet a vidím déšť...a uleví se mi.
Jako by nebe brečelo za mně.
Občas je mi ale hůř...
Proč brečí i nebe?

Déšť je úžasný...
Melodie, které bubnují kapky do okenic...by vymyslel snad jen Ludovico Einaudi.
Ach ten zvuk...

Před deštěm se každý schovává...jako předemnou.
Já si déšť užívám...je tak krásný.
Tanec v deši.
Tak ladný.

Chlad...
a ten vzduch...
déšť
slzy..
a ten zvuk.


Metafora v příběhu.

27. července 2015 v 23:16 | K. |  Život jedné modrovlasé
Řeknu vám, co mi dělá radost...
Paradoxně při mém strachu z lidí a pozornosti...vám řeknu co mě těší.
Zavrhnete mě,protože si budete myslet, že vše ostatní jsem si vymyslela...ale...
Dělá mi radost sedět v parku.
Víte, teď je filmovka, ve městě je spousta lidí, všude je spousta lidí... a já sedím v parku. Kousek odemne je další skupinka, kousek odemne další, předemnou skupinka 4 týpků dělají improvizovaé představení.
Sponzorský stánek celé akce, rozdává na potkání podsedáky aby se každému v parku dobře sedělo a plechovky s energeťákem. "Slečno, na, ať máte na čem sedět. A plechovku si taky vemte...a víte co? Vemte si dvě!" To mě potěší.
Těší mě sedět v kině...i když tam příjdu bez doprovodu. Těší mě se smát společně s celým davem lidí a pak přemýšlet s nějakýma holkama nahlas, jestli můžeme dveřma před námi nebo musíme celý sál obcházet. Stejně tak mě těší sedět venku, na letním kině. Vidět lidi zachumlané do dek, sledující film na plátně nad kterým září měsíc.
Těší mě mít úctu...když se mě někdo ptá na názor a skutečně mě poslouchá. Taky když se vidím s někým koho jsem si oblíbila a tak vím, že na mě nezapomněl...
Když mě máspřízněná duše seznámí s jejíma kamarádkama a ony mě příjmou.
Těší mě černá obloha, vzduch podešti a mračna potrhané tak, že jde vidět měsíc...
Těší mě být NĚKDO.
...
Jenže když tohle vše zažiju, vždy to v zápětí skončí...a zase jsem ta vedlejší.
Zraňuje mě to.
Taky mě zraňuje nezájem, nerespektování... zraňujemě psychická samota, podceňování...já sama sebe zraňuji.
Zraňuje mě nedůvěra...
Zraňuje mě čekání.
Zraňuje mě to, že nedokážu přesně napsat co mě zraňuje stejně tak, jako věci co mě těší...Protože v tuto chvíli, jen vzpomínám na to co BYLO a chci, aby to bylo znova...
Vše mě zraňuje...svět mě zraňuje.
Víte, život je zlý...

.
A já mám syndrom duhy...


.
Předokládám, že nevíte, co to je...ach, jak nečekané.
Přečtěte si tto creepypastu...tento příběh.

.
Mnozí z vás ho budou brát doslovně... a ano, to klidně můžete...ale zkuste se zamyslet. Co když celý příběh je jen metafora?

Mírně pod vlivem

4. července 2015 v 14:14 | K. |  Život jedné modrovlasé
...Je noc. Vlastně ráno. Něco po druhé hodině řekla bych. Ona se zvedá od stolu, další souhra rumu s kolou v ruce. Motá se jí hlava, příjde jí to úžasné. Usedá k ohni zatímco většina lidí odchází. Zbylí lidé sedí okolo ohně s ní, hrají 'já nikdy', flašku, ona se líbá se spolužačkou...zvláštní úkol, ale očekánavý. Víno, víno, sladké víno. Hlava se jí motá ještě víc, ale jediné co ji trápí je, aby nevystřízlivěla...vše by se pokazilo, nebyla by tak v pohodě. Jsou 3 hodiny ráno a ona je ospalá. "Ahoj Adame, můžu se o tebe opřít?" přisedá si s němu a opře se o jeho rameno a jen se dívá do ohně. Po chvíli ji on chytí kolem ramen a začne hladit po ruce. Příjemné. Blaženost. Ona jej chytne za ruku, kterou má jen tak položenou, aby mu opětovala dotyky. Jde slyšet jen oheň a někteří lidé jak se smějí, ona má zavřené oči. Zvedají se. Celá skupinka přibližně pěti lidí, aby se šli podívat...někam. Zvedá se i ona s ním, on ji pořád drží za ramena. Možná to dělá jen proto, aby neupadla, ale tak špatně na tom ona nebyla. Šli za všema, malinko pozadu, ale tak, že na všechny viděli. Tedy alespoň on. Ona vidí bez brýlí špatně, teď byla ještě mírně pod vlivem. Jde tam kam ji vede...nic ji nezajímá. On jí bere z ruky prázdnou lahev rumu a společně ji odhazují někam daleko. skupinka před nima se ztratí , oni dva poté odbočují vlevo. Smějí se tomu, že ona doopravdy nic nevidí a že kdyby šla sama, jde rovně, protože je neviděla, že zatočili. Ona se ptá, proč jsou před vinohradem ty vrata aby se tam nikdo nedostal, když je v nich stejně díra na prolezení. Odpovědi se nedostává a všichni jsou zase zpátky. Oni dva jsou znova pozadu, tentokrát víc. On ji zastaví, podívají se na sebe a políbí se. Opět ji chytí kolem ramen a jdou pomalu zpátky. Baví se o tom, když se něco co je jako scéna z filmu stane doopravdy. Tohle bylo jako scéna z filmu, tohle bylo doopravdy. Jednou zrežírují film a budou spolu chodit na předávání cen. Nyní se drží za ruce a jdou dál. Kousek před táborákem, ale pořád v nedohlednu stojí a objímají se, on lí políbí na čelo. Smějí se, baví se... Poté ji znova chytne kolem ramen a jdou k ostatním. Poté to skončí.

Bylo to spontánní a krásné.
Jen mírně pod vlivem...což je špatně.
Ještě jednou, prosím.

Prázdné myšlenky.

26. června 2015 v 22:27 | K. |  Náhodná seskupení slov
Sedím v okně a ničím se zevnitř. Myšlenky putují a já přemýšlím jak se ničím...
Mučím se, drtím, chci něco cítit...chci cítit bolest, nebo malátnost. Chci cítit cokoli, jen ne tu prázdnotu. Kolik lidí asi v tuto chvíli dělá to samé? Nikdo? Pár jedinců? Nebo více lidí přemýšlí o smrti? ... Není to smrt o čem přemýšlím momentálně. I když...i smrt se mi honí v hlavě. Někdy cítím úzkost, hnusné stavy, osamělost...a někdy nic. Je to buď zlo a nebo prázdno. Kolik lidí prožívá to samé? Kolik lidí se stejně ničí? Navenek..zevnitř. Cítíš jak ti to vevnitř ubližuje, cítíš jak se ti motá hlava. Nebo občas jen cítíš bolest, vidíš krev...a je to zvláštní. nesuď mě. Pochybuji že to chápeš, nechci ale ani aby si to chápal..ať už si kdokoli. Vidím světla, vidím tmu, slyším hlasy...
Jdu pryč z okna, beru počítač a sedím v koupelně...čekám až přestanu myslet, čekám...na co vlastně?
Občas se neděje nic. Z něčeho máš radost, z něčeho ne... a pak je tu najednou hluboké prázno. Nevíš co dělat...je tu jen prázdno. Konec.
Necítíš nic..potom co tě to pomalu rozkládá zevnitř. Kouř.
Jizvy.
Občas se chceš zničit...ale jen abys něco cítil. Chceš to tak moc...
Nechceš objetí, nechceš polibky..i když po nich vnitřně toužíš. Pokazíš to a zase tu bude ta bolest, provinilost...a pak krev.
Je lepší bolest než prázdnota, nebo prázdnota než bolest?
Nevíš?
Pujdeš do vany, vše ze sebe smyješ...nebo se utopíš?
Vylezeš z vany a budeš na sebe hledět...nebo se zničíš?
Budeš čekat až budeš něco cítit...nebo se budeš mučit aby si cítila alespoň něco?
Jsi stáe na živu?
Co je vlastně život?
Existenční úzkost?
Kdo vlastně jsem? Co vlastně potřebuji? Kdo mě potřebuje?
Existuje někdo, kdo mě nenávidí víc, než se nenávidím já sama?

Vězení s názvem 'Život'

20. června 2015 v 19:53 | K. |  Život jedné modrovlasé
Život jako vězení. Ale ne to vězení, které mě osobně tak moc fascinuje, díky vynalézavosti vězňů, pašování pro nás naprosto běžných věcí, hlubokému klid, ale i nekončícími trápení...Život jako ta část vězení, do které vás pošlou za špatné chování, za udělání přestupku. Jako samotka. 2x2 metry, holé zdi, neustálá tma nebo naopak neustálé světlo až v takové míře, že ztrácíte pojem o čase, trpíte, hladovíte a slyšíte jen zoufalé výkřiky těch, kteří jsou tu zavření už tak dlouho...nápisy na zdech žadoní o smrt.
Křičíte z plna hrdla, ale nikdo vás neslyší. Nevíte co máte dělat, abyste se dostali ven.
Já nevím co mám dělat, abych se dostala ven. Každou minutu vnímám to uvěznění, každou minutu vnímám, jak je pro mně smrt vysvobozením. Není nic více skličujícího než čekat až se stane nehoda, než umřete. Skličující je taky to, když na tuto chvíli čekám i když nejsem zrovna v záchvatu úzkosti nebo deprese. Protože...ten fakt, že doopravdy chcete umřít ... je děsivý. Moje spřízněná duše říká, že každý říká jak chce umřít, ale kdyby na něj zaútočila s nožem, brání se. Už jsem se tomu párkrát zasmála, protože já bych se nebránila. Bránila bych se možná ve chvíli, kdy bych věděla, že jsem ještě nedodělala vše co považuji za důležité udělat předtím než zkrátka z mého vězení odejdu. Sny, které jsem si chtěla splnit jsem si splnila. Jen bych mohla dopis na rozloučenou přepsat do méně agresivní verze, kterou budu psát v klidovém stavu a nikoli v depresi...

Život jako vězení, smrt jako vysvobození.


Úzkosti a deprese ... vše bude pryč. Jakmile se člověk dostane z vězení ve kterém je uvězněn už několik let s trestem 'doživotí' . Jak se ale dostat ven?

Kam dál