Červen 2015

Prázdné myšlenky.

26. června 2015 v 22:27 | K. |  Náhodná seskupení slov
Sedím v okně a ničím se zevnitř. Myšlenky putují a já přemýšlím jak se ničím...
Mučím se, drtím, chci něco cítit...chci cítit bolest, nebo malátnost. Chci cítit cokoli, jen ne tu prázdnotu. Kolik lidí asi v tuto chvíli dělá to samé? Nikdo? Pár jedinců? Nebo více lidí přemýšlí o smrti? ... Není to smrt o čem přemýšlím momentálně. I když...i smrt se mi honí v hlavě. Někdy cítím úzkost, hnusné stavy, osamělost...a někdy nic. Je to buď zlo a nebo prázdno. Kolik lidí prožívá to samé? Kolik lidí se stejně ničí? Navenek..zevnitř. Cítíš jak ti to vevnitř ubližuje, cítíš jak se ti motá hlava. Nebo občas jen cítíš bolest, vidíš krev...a je to zvláštní. nesuď mě. Pochybuji že to chápeš, nechci ale ani aby si to chápal..ať už si kdokoli. Vidím světla, vidím tmu, slyším hlasy...
Jdu pryč z okna, beru počítač a sedím v koupelně...čekám až přestanu myslet, čekám...na co vlastně?
Občas se neděje nic. Z něčeho máš radost, z něčeho ne... a pak je tu najednou hluboké prázno. Nevíš co dělat...je tu jen prázdno. Konec.
Necítíš nic..potom co tě to pomalu rozkládá zevnitř. Kouř.
Jizvy.
Občas se chceš zničit...ale jen abys něco cítil. Chceš to tak moc...
Nechceš objetí, nechceš polibky..i když po nich vnitřně toužíš. Pokazíš to a zase tu bude ta bolest, provinilost...a pak krev.
Je lepší bolest než prázdnota, nebo prázdnota než bolest?
Nevíš?
Pujdeš do vany, vše ze sebe smyješ...nebo se utopíš?
Vylezeš z vany a budeš na sebe hledět...nebo se zničíš?
Budeš čekat až budeš něco cítit...nebo se budeš mučit aby si cítila alespoň něco?
Jsi stáe na živu?
Co je vlastně život?
Existenční úzkost?
Kdo vlastně jsem? Co vlastně potřebuji? Kdo mě potřebuje?
Existuje někdo, kdo mě nenávidí víc, než se nenávidím já sama?

Vězení s názvem 'Život'

20. června 2015 v 19:53 | K. |  Život jedné modrovlasé
Život jako vězení. Ale ne to vězení, které mě osobně tak moc fascinuje, díky vynalézavosti vězňů, pašování pro nás naprosto běžných věcí, hlubokému klid, ale i nekončícími trápení...Život jako ta část vězení, do které vás pošlou za špatné chování, za udělání přestupku. Jako samotka. 2x2 metry, holé zdi, neustálá tma nebo naopak neustálé světlo až v takové míře, že ztrácíte pojem o čase, trpíte, hladovíte a slyšíte jen zoufalé výkřiky těch, kteří jsou tu zavření už tak dlouho...nápisy na zdech žadoní o smrt.
Křičíte z plna hrdla, ale nikdo vás neslyší. Nevíte co máte dělat, abyste se dostali ven.
Já nevím co mám dělat, abych se dostala ven. Každou minutu vnímám to uvěznění, každou minutu vnímám, jak je pro mně smrt vysvobozením. Není nic více skličujícího než čekat až se stane nehoda, než umřete. Skličující je taky to, když na tuto chvíli čekám i když nejsem zrovna v záchvatu úzkosti nebo deprese. Protože...ten fakt, že doopravdy chcete umřít ... je děsivý. Moje spřízněná duše říká, že každý říká jak chce umřít, ale kdyby na něj zaútočila s nožem, brání se. Už jsem se tomu párkrát zasmála, protože já bych se nebránila. Bránila bych se možná ve chvíli, kdy bych věděla, že jsem ještě nedodělala vše co považuji za důležité udělat předtím než zkrátka z mého vězení odejdu. Sny, které jsem si chtěla splnit jsem si splnila. Jen bych mohla dopis na rozloučenou přepsat do méně agresivní verze, kterou budu psát v klidovém stavu a nikoli v depresi...

Život jako vězení, smrt jako vysvobození.


Úzkosti a deprese ... vše bude pryč. Jakmile se člověk dostane z vězení ve kterém je uvězněn už několik let s trestem 'doživotí' . Jak se ale dostat ven?