Červenec 2015

Déšť

28. července 2015 v 22:37 | K. |  Náhodná seskupení slov
Déšť.
To jsou slzy.
Těžké, odlehčující.
Když prší, vydím mé slzy.
Tak těžké...

Je to v tom, že se mi chce brečet a vidím déšť...a uleví se mi.
Jako by nebe brečelo za mně.
Občas je mi ale hůř...
Proč brečí i nebe?

Déšť je úžasný...
Melodie, které bubnují kapky do okenic...by vymyslel snad jen Ludovico Einaudi.
Ach ten zvuk...

Před deštěm se každý schovává...jako předemnou.
Já si déšť užívám...je tak krásný.
Tanec v deši.
Tak ladný.

Chlad...
a ten vzduch...
déšť
slzy..
a ten zvuk.


Metafora v příběhu.

27. července 2015 v 23:16 | K. |  Život jedné modrovlasé
Řeknu vám, co mi dělá radost...
Paradoxně při mém strachu z lidí a pozornosti...vám řeknu co mě těší.
Zavrhnete mě,protože si budete myslet, že vše ostatní jsem si vymyslela...ale...
Dělá mi radost sedět v parku.
Víte, teď je filmovka, ve městě je spousta lidí, všude je spousta lidí... a já sedím v parku. Kousek odemne je další skupinka, kousek odemne další, předemnou skupinka 4 týpků dělají improvizovaé představení.
Sponzorský stánek celé akce, rozdává na potkání podsedáky aby se každému v parku dobře sedělo a plechovky s energeťákem. "Slečno, na, ať máte na čem sedět. A plechovku si taky vemte...a víte co? Vemte si dvě!" To mě potěší.
Těší mě sedět v kině...i když tam příjdu bez doprovodu. Těší mě se smát společně s celým davem lidí a pak přemýšlet s nějakýma holkama nahlas, jestli můžeme dveřma před námi nebo musíme celý sál obcházet. Stejně tak mě těší sedět venku, na letním kině. Vidět lidi zachumlané do dek, sledující film na plátně nad kterým září měsíc.
Těší mě mít úctu...když se mě někdo ptá na názor a skutečně mě poslouchá. Taky když se vidím s někým koho jsem si oblíbila a tak vím, že na mě nezapomněl...
Když mě máspřízněná duše seznámí s jejíma kamarádkama a ony mě příjmou.
Těší mě černá obloha, vzduch podešti a mračna potrhané tak, že jde vidět měsíc...
Těší mě být NĚKDO.
...
Jenže když tohle vše zažiju, vždy to v zápětí skončí...a zase jsem ta vedlejší.
Zraňuje mě to.
Taky mě zraňuje nezájem, nerespektování... zraňujemě psychická samota, podceňování...já sama sebe zraňuji.
Zraňuje mě nedůvěra...
Zraňuje mě čekání.
Zraňuje mě to, že nedokážu přesně napsat co mě zraňuje stejně tak, jako věci co mě těší...Protože v tuto chvíli, jen vzpomínám na to co BYLO a chci, aby to bylo znova...
Vše mě zraňuje...svět mě zraňuje.
Víte, život je zlý...

.
A já mám syndrom duhy...


.
Předokládám, že nevíte, co to je...ach, jak nečekané.
Přečtěte si tto creepypastu...tento příběh.

.
Mnozí z vás ho budou brát doslovně... a ano, to klidně můžete...ale zkuste se zamyslet. Co když celý příběh je jen metafora?

Mírně pod vlivem

4. července 2015 v 14:14 | K. |  Život jedné modrovlasé
...Je noc. Vlastně ráno. Něco po druhé hodině řekla bych. Ona se zvedá od stolu, další souhra rumu s kolou v ruce. Motá se jí hlava, příjde jí to úžasné. Usedá k ohni zatímco většina lidí odchází. Zbylí lidé sedí okolo ohně s ní, hrají 'já nikdy', flašku, ona se líbá se spolužačkou...zvláštní úkol, ale očekánavý. Víno, víno, sladké víno. Hlava se jí motá ještě víc, ale jediné co ji trápí je, aby nevystřízlivěla...vše by se pokazilo, nebyla by tak v pohodě. Jsou 3 hodiny ráno a ona je ospalá. "Ahoj Adame, můžu se o tebe opřít?" přisedá si s němu a opře se o jeho rameno a jen se dívá do ohně. Po chvíli ji on chytí kolem ramen a začne hladit po ruce. Příjemné. Blaženost. Ona jej chytne za ruku, kterou má jen tak položenou, aby mu opětovala dotyky. Jde slyšet jen oheň a někteří lidé jak se smějí, ona má zavřené oči. Zvedají se. Celá skupinka přibližně pěti lidí, aby se šli podívat...někam. Zvedá se i ona s ním, on ji pořád drží za ramena. Možná to dělá jen proto, aby neupadla, ale tak špatně na tom ona nebyla. Šli za všema, malinko pozadu, ale tak, že na všechny viděli. Tedy alespoň on. Ona vidí bez brýlí špatně, teď byla ještě mírně pod vlivem. Jde tam kam ji vede...nic ji nezajímá. On jí bere z ruky prázdnou lahev rumu a společně ji odhazují někam daleko. skupinka před nima se ztratí , oni dva poté odbočují vlevo. Smějí se tomu, že ona doopravdy nic nevidí a že kdyby šla sama, jde rovně, protože je neviděla, že zatočili. Ona se ptá, proč jsou před vinohradem ty vrata aby se tam nikdo nedostal, když je v nich stejně díra na prolezení. Odpovědi se nedostává a všichni jsou zase zpátky. Oni dva jsou znova pozadu, tentokrát víc. On ji zastaví, podívají se na sebe a políbí se. Opět ji chytí kolem ramen a jdou pomalu zpátky. Baví se o tom, když se něco co je jako scéna z filmu stane doopravdy. Tohle bylo jako scéna z filmu, tohle bylo doopravdy. Jednou zrežírují film a budou spolu chodit na předávání cen. Nyní se drží za ruce a jdou dál. Kousek před táborákem, ale pořád v nedohlednu stojí a objímají se, on lí políbí na čelo. Smějí se, baví se... Poté ji znova chytne kolem ramen a jdou k ostatním. Poté to skončí.

Bylo to spontánní a krásné.
Jen mírně pod vlivem...což je špatně.
Ještě jednou, prosím.