Srpen 2015

Už jsem skoro zapomněla...

28. srpna 2015 v 22:26 | K. |  Život jedné modrovlasé
Už jsem skoro zapomněla...jaké to je chtít zemřít.
Ale už si vzpomínám...tak dobře..

Wilhelm Von Humboldt jednou řekl... : "Jsou to vztahy mezi lidmi, jež dávají životu cenu."
Zdá se to jako tak naivní citát... když jsem byla na brigádě, jednéz lektorek jsem se zeptala (při její fylozofické chvíli) ..jaký je podle ní smysl života. A řekla mi...věci v podstatě totožné s tímto citátem.
A já tomu začala věřit.
Vlastně mám...tedy měla jsem i člověka...ke komu sem cítila něco co ještě nikdy ne. Myslím tím nepopsatelný a nekončící cit, neuvěřitelnou důveru...zkráceně lásku.
A pak jsem to posrala.
Respektive...
Udělala jsem nevědomky špatnou věc...tak špatnou.
A máspřízněná duše mě teď nenávidí.

Já nechci předhazovat, že před nedávnem udělala skoro stejnou věc, nechci ani říkat kolikrát mi tím co řekla ublížila neo ukřivdila...
Ona jako osoba si to stejně neuvědomuje...
Dobře, dobře...ale kdyby se snažila pochopit, co se stalo.

Z "lásky" ke mně se stal odpor a nenávist. Nikdy mě nechce vidět, nikdy se mě už nechce dotknout, nechce o mně slyšet.
A to je to proč při psaní tohoto stupidního článku znova brečím.
Posrala jsem to a ona má největší právo být naštvaná...ale ne v takové míře..ne tak...

Kdybych za každé nazvání mě děvkou, courou, štětkou nebo píčou dostala 10korun... radši nebudu počítat kolik by to bylo peněz.

...mezi láskou a nenávistí je tenká hranice...ale pokud začneš nenávidět hned a nesnažíš se najít důvody proč zůstat, nikdy to nebyla láska.

...mezi životem a smrtí je taktéž tenká hranice...

nechci ji ztratit, protože když ztratím ji...ztratím vše.
když doopravdy odejde, vyrve ze mě duši...která už teď pomalu vyprchává.
Jenže to je jí jedno.
Ale mě to tak mrzí...
tak moc se jí chci omluvit, chci to vše změnit.
smazat tu zasranou střebu a nikam nejezdit.
Proč mě nepřemohl strach?
Proč vyhraje vždy když ji chci políbit...ale když mám jet na stupidní akci tak vyhraji já?

Nevěří mi už ani slovo...
Jsou jí jedno dobré věci co se staly... je jí jedno vše... je posedlá tím že mě nenávidí.
To je podle mně špatně.
Ale..nic s tím neudělám...kéž bych mohla.
Jak já byla šťastná když se vše zdálo po dlouhé době v pohodě...když jsem si stěžovala že má tvrdou postel...

A teď?

Budu jen další, před kterou se schovává, protože ji nenávidí a nechce aby se s ní můj pohled setkal.
Další kdo ji miluje, potřebuje ji...a ona ho nenávidí...tak moc.


Vůbec jsem nenapsala to co jsem napsat chtěla...
Ani vlastně nevím co jsem napsat chtěla...
Topím se v slzách...možná budu i ve vaně.

je úplněk. Zapálím svíčky, zapálím přání...

"Jsou v životě chvíle, kdy je nesmírně důležité věřit v něco většího, než jste vy sami." -Zig Ziglar

"Kéž se brzy i můj popel proletí...hned potom co se voda smísí s mojí krví...
Nebo se proletím já...vždy jsem přemýšlela jaké to asi je...padat z 5. patra. Ale třeba budu vyjímka...a budu uměl lítat...vždy jsem si přála umět létat. " -Blue Crow

Samota

17. srpna 2015 v 13:21 | K. |  Náhodná seskupení slov
//13.7.2015


Hleď
to prázdno
obklopuje tebe
hleď
je to zvláštní
to něco
něco
samota
tak hluboká
prázdná
hleď
do dáli
tam v dáli
daleko
tak daleko
něco je
jen stín
nic
nebylo to nic
samota
odznova
prázdná
hleď

večer, 15.srpna 2015

15. srpna 2015 v 22:34 | K. |  Život jedné modrovlasé
Dvě štěňátka schoulená někde v rohu mojí postele.
Já bosa, na ledovém balkónu. Nohy studené, mokré...prší. Sleduji blesky a od úst mi jde kouř.
Neberte to špatně...já nekouřím...ne často.
Přemítám zda ztrácím milovanou osobu.
Uklidňuji se...je lepší si zapálit než testovat ostrost nožů. Jizev mám už dostatek.
Klesla jsem hlukobo, ale to už vím.
Dnes jsem si nevzala prášek...já hloupá.
Nevím co je dobře a co ne, nevyznám se sama v sobě.
Jen stojím a čekám...až zahřmí.
Hřmí. Poslouchám hromy a pozoruju blesky. Stékají po mně kapky deště, už necítím nohy.
Nechci umřít, jen zapomenout.
Jsem sama, prázdná, psychicky osamělá.
Dělám mokré stopy po bytě...mamka mě zabije.
Moc mladá na to, být smutná.
Píšu článek...o ničem...jako vždy...tak zbytečné.

Povím vám pohádku...

14. srpna 2015 v 0:59 | K. |  Život jedné modrovlasé
Byla nebyla dvě království. Kráslovství modré tak, jako noční obloha a království černé tak, jako ta nejčernější tma. Obě království byla krásná, velkolepá. V každém přebývala jedna princezna. Princezna modrého království se snažila o království nedobytné, nedosažitelné...otevřeno je málokomu. Nikomu. O království oplývající krásou..i když uvnitř neustále měla tolik tmavých chodeb, děsivých místností, zamčených dveří... Princezna černého království na tom bylo podobně. Ale kolem jejího království přebývalo (narozdíl od modrého království) spousta lidí. V okolí...avšak ne uvnitř království samotného. Nikdo o vnitřku černého království moc nevěděl. Stalo se zde spoustu bojů, válek, kdy prineczna černého království ale vyhrávala. U modrého království to bylo stejně. Avšak princezna modrého království byla vždy slabší.
Mezi všemi královstvími v zemi, poletovali černí holubi. Roznášeli dopisy...jednou jeden holub zabloudil. Jeho špatná cesta způsobila kontakt mezi princeznami z modrého a černého království. Ach...nikdy nebyla modrá princezna popletenému holubovi tak vděčná. Byly to časy, kdy se proti modrému království většina ostatních spykla. Princezna byla zavřená v jedné z temných místností, nedokázala se dostat ven...království pomalu hořelo, měnilo se v popel. Černé království tak uplně nevědělo co je modré království vlastně zač...s tak posílaly holuby dál. Království měla navzájem dveře otevřené. Jenda princezna pro druhou...časem. Modrá princezna měla neustále strach, ale milovala být s princeznou černého království. Princezna z černého království na tom byla podobně, ale vlastně jinak. Ráda bych to vysvětlila, ale modrá princezna se toho nikdy moc nedozvěděla. Ona měla vždy pocit, že jí druhá princezna nevěří...chápala to, ale mrzelo jí to.
Modrá princezna byla chvílemi poblázněná, otevřela komnatu plnou kouzelného prachu...kolem jejího království bylo občas spousta lidí a ona se smála...nevěděla proč. Ale byla to chyba.
Postupem času se modrá princezna dozvídala spousty věcí, co dělá špatně...dozvídala se je tak pozdě...tak pomalu couvala do tmavého pokoje, když království začínalo znova hořet.
Princezna černého království oheň několikrát uhasila...několikrát jej založila, ale znova uhasila.
Princezna černého království dostávala modrou princeznu z tajemé komnaty a snažila se dostat do místnosti s velkou modrou postelí s nebesy. Do královké ložnice. Tam však modrá princezna nechtěla. Měla strach, pomalu couvala. Nechtěla tím ublížit...naopak. Nikdy v královské ložnici nebyla...co když je tam vše špatně?
Avšak do ložnice černého království si též netroufala...i když ji princezna mnohokrát zvala.
Pokazila to, království hoří.
Modrá princezna promrhala všechny šance na záchranu, spásu, lásku...
Modrá princezna je sama, v tmavé místnosti...zatím co její královsctví hoří.


.
A co když je celý příběh je metafora?

Tak takový je konec?

13. srpna 2015 v 14:18 | K. |  Náhodná seskupení slov
Stojíš tam
já stojím zde
tak daleko
daleko
nenávist
protože chtíč
strach
nevěříš
mi
je to smutné
nemyslíš?
Považuješ mě za někoho,
kým nejsem.
smutek
omlouvám se
za sebe
za tebe
zlost
jed v krvi
jed
smrt v očích
nenávist
promiň
prázdné omluvy
naivní naděje
...
tak takový je konec?












| psáno před deseti minutama nijak neupravené. Prosím o schovívavost.