Už jsem skoro zapomněla...

28. srpna 2015 v 22:26 | K. |  Život jedné modrovlasé
Už jsem skoro zapomněla...jaké to je chtít zemřít.
Ale už si vzpomínám...tak dobře..

Wilhelm Von Humboldt jednou řekl... : "Jsou to vztahy mezi lidmi, jež dávají životu cenu."
Zdá se to jako tak naivní citát... když jsem byla na brigádě, jednéz lektorek jsem se zeptala (při její fylozofické chvíli) ..jaký je podle ní smysl života. A řekla mi...věci v podstatě totožné s tímto citátem.
A já tomu začala věřit.
Vlastně mám...tedy měla jsem i člověka...ke komu sem cítila něco co ještě nikdy ne. Myslím tím nepopsatelný a nekončící cit, neuvěřitelnou důveru...zkráceně lásku.
A pak jsem to posrala.
Respektive...
Udělala jsem nevědomky špatnou věc...tak špatnou.
A máspřízněná duše mě teď nenávidí.

Já nechci předhazovat, že před nedávnem udělala skoro stejnou věc, nechci ani říkat kolikrát mi tím co řekla ublížila neo ukřivdila...
Ona jako osoba si to stejně neuvědomuje...
Dobře, dobře...ale kdyby se snažila pochopit, co se stalo.

Z "lásky" ke mně se stal odpor a nenávist. Nikdy mě nechce vidět, nikdy se mě už nechce dotknout, nechce o mně slyšet.
A to je to proč při psaní tohoto stupidního článku znova brečím.
Posrala jsem to a ona má největší právo být naštvaná...ale ne v takové míře..ne tak...

Kdybych za každé nazvání mě děvkou, courou, štětkou nebo píčou dostala 10korun... radši nebudu počítat kolik by to bylo peněz.

...mezi láskou a nenávistí je tenká hranice...ale pokud začneš nenávidět hned a nesnažíš se najít důvody proč zůstat, nikdy to nebyla láska.

...mezi životem a smrtí je taktéž tenká hranice...

nechci ji ztratit, protože když ztratím ji...ztratím vše.
když doopravdy odejde, vyrve ze mě duši...která už teď pomalu vyprchává.
Jenže to je jí jedno.
Ale mě to tak mrzí...
tak moc se jí chci omluvit, chci to vše změnit.
smazat tu zasranou střebu a nikam nejezdit.
Proč mě nepřemohl strach?
Proč vyhraje vždy když ji chci políbit...ale když mám jet na stupidní akci tak vyhraji já?

Nevěří mi už ani slovo...
Jsou jí jedno dobré věci co se staly... je jí jedno vše... je posedlá tím že mě nenávidí.
To je podle mně špatně.
Ale..nic s tím neudělám...kéž bych mohla.
Jak já byla šťastná když se vše zdálo po dlouhé době v pohodě...když jsem si stěžovala že má tvrdou postel...

A teď?

Budu jen další, před kterou se schovává, protože ji nenávidí a nechce aby se s ní můj pohled setkal.
Další kdo ji miluje, potřebuje ji...a ona ho nenávidí...tak moc.


Vůbec jsem nenapsala to co jsem napsat chtěla...
Ani vlastně nevím co jsem napsat chtěla...
Topím se v slzách...možná budu i ve vaně.

je úplněk. Zapálím svíčky, zapálím přání...

"Jsou v životě chvíle, kdy je nesmírně důležité věřit v něco většího, než jste vy sami." -Zig Ziglar

"Kéž se brzy i můj popel proletí...hned potom co se voda smísí s mojí krví...
Nebo se proletím já...vždy jsem přemýšlela jaké to asi je...padat z 5. patra. Ale třeba budu vyjímka...a budu uměl lítat...vždy jsem si přála umět létat. " -Blue Crow
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama